Nejlepší jazzová skladba roku 2023 Tsumaranai znamená znuděný. Nudu však u ní rozhodně nečekejte

Klavírista a skladatel jazzové hudby Martin Konvička se stal vítězem čtrnáctého ročníku soutěže o nejlepší jazzovou skladbu mladých autorů do 35 let, jež vyhlašujeme ve spolupráci s Bohemia JazzFest. Vítězná skladba Tsumaranai, kterou Martin Konvička složil pro bigbandovou kapelu Cotatcha Orchestra, znamená v japonštině znuděný, ale to je ta poslední věc, co vás u ní napadne – v situaci, kdy posluchač může přestat dávat pozor, následuje radikální změna.

Překvapilo vás vítězství v soutěži?

Ano, překvapilo mě to. Zvlášť, když jsem původně nepočítal, že se vůbec zúčastním. Skladba, se kterou jsem zvítězil, jsem složil primárně pro naši skupinu. Nicméně jsem si vzpomněl na soutěž a začal jsem zjišťovat, zda skladba nesplňuje podmínky soutěže. A ona splňovala, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Každopádně výsledkem jsem byl velmi pozitivně překvapen.

Jak jste se o soutěži dozvěděl?

O soutěži vím poměrně dlouho díky svým přátelům Kristině Bartě a Richardovi Šandovi, kteří vyhráli v minulých ročnících. S nápadem, že se sám také zúčastním, jsem však přišel poprvé až letos.

Už víte, na jakou další tvorbu výhru použijete?

Konkrétně ještě úplně nevím, ale nejpravděpodobněji bych chtěl výhru použít na hudební vybavení či na nahrávání ve studiu.

Skladbu jste složil pro skupinu Cotatcha Orchestra, ve které hrajete. Jak byste obecně charakterizoval tvorbu tohoto bigbandu?

S naším bigbandem se nám v již různorodém českém rybníku podařilo zaujmout místo větší nezávislé kapely, která si tvoří vlastní nezávislou hudbu – vše si vlastně píšeme s Jiřím Kotačou sami. To mi přijde jako nejvíce pro nás typické, protože v současné době je tvorba vlastní hudby pro tak velkou kapelu celkem ojedinělá. Dalším důležitým faktorem je inspirace současnými žánry, jinými, než je jazz. Takže se například snažíme do naší tvorby integrovat vlivy současné elektronické hudby.

Co vás k napsání Tsumaranai inspirovalo?

Ke skládání pro Cotatcha Orchestra obecně vždy přistupuji stejně, tedy jako bych ještě nic pro kapelu nenapsal. Následně se snažím naleznout něco, co mě akorát chytí – nějaká idea či zvukový koncept, který v danou chvíli chci dále zkoumat a hrát si s ním. Vzpomínám si, že jsem měl tenkrát při komponování celkem rozvernou náladu. Chtěl jsem přijít s něčím odlehčenějším, co sice bude prokomponované, ale zároveň to nebude na nějaké těžké téma.

Tsumaranai znamená v japonštině znuděný. V průběhu skládání jsem totiž zjistil, že často přecházím od nápadu k jinému nápadu. Vždy udělám jednu část a pak přecházím k něčemu odlišnému. Proto mě napadlo, proč ty jednotlivé části nepropojit a neudělat z toho jednu skladbu. Název mě k tomu napadl tak, že jsem si na zmíněném postupu uvědomil, jak člověk v dnešní době lehce podléhá nudě a má tendenci přeskakovat na jiné věci či činnosti. Klasickým příkladem mohou být videa na sociálních sítích – často je ani nedokoukáme a již hned pouštíme nové. Skladba to do jisté míry reflektuje. V situaci, kdy začínáme být „znudění“, tak přecházíme koncepčně úplně jinam. Proto v dané chvíli několikrát nastává ve skladbě neočekávaná změna, která si opět získá pozornost a zájem posluchače.

Jak jste se vlastně dostal k jazzu? Čím vás okouzlil?

Od malička jsem klavírista, jenž hrával sólově klasiku. Přilnutí k jazzu bylo asi logické, protože od určitého věku si chcete zkoušet vlastní tvorbu a jazz je k improvizování ideální. Jazz se mi opravdu dostal pod kůži, když jsem ve svém rodném městě Přerově navštívil jazzový festival a zjistil jsem, že na klavír se dá hrát i s ostatními lidmi. To mě tehdy opravdu chytilo a od té doby jsem se o tento žánr začal více zajímat.

Jaké jste měl jazzové vzory?

Já začal poslouchat jazz bez jakéhokoliv vedení, takže jsem zejména ze začátku čerpal z různé jazzové tvorby. Pak mi jednoho dne na ZUŠce ukázal pan učitel Keitha Jarretta, který se vlastně stal mým vzorem až do vysoké školy. Jarrett mě fascinoval nejenom svou hrou, ale i přemýšlením při samotné improvizaci. Myslím, že zrovna on je fakt skvělá inspirace pro jazzové klavíristy.

Jaké vidíte aktuální trendy v jazzu i konkrétně mezi bigbandovými kapelami?

Asi obecně se dá říci, že trendem je vždy hledání něčeho nového, což umožňuje právě propojování různých žánrů. Takže i když jsou big bandy vždy spojovány primárně s jazzem, tak můžeme v Evropě naleznout i bigbandové kapely, co například vlastně hrají techno.

Jste také zastupován Ochranným svazem autorským. Co pro Vás OSA znamená?

Pro mě je OSA organizací, na kterou jsem se vždy mohl obrátit ohledně jakéhokoliv dotazu spojených s autorstvím. To jsem zejména ocenil v situaci, kdy jsem vydával svoji první desku a nebyl jsem s procesem registrace děl a celkově ochranou mých autorských práv srozuměn. Za mě opravdu perfektní komunikace.

Před dvěma roky jste s Davidem Machovským založili kapelu Blue Uandi, jejíž hudba se dá popsat jako mix klubové hudby, experimentální elektroniky a trip-hopu. Co vás motivovalo jít tímto směrem, který je dost odlišný oproti vaší jazzové tvorbě?

Primárně asi specifický kontakt s publikem, který je jiný než u jazzu. Jako klavírista jsem vždy zvyklý být součástí hudby a pomocí ní se spojovat s posluchači. Důvodem vzniku Blue Uandi bylo tedy se vlastně dostat blíže do kontaktu s posluchači. Zároveň to byla snaha si zkusit něco úplně jiného, co v jazzu ještě není úplně možné.

Na co nového se mohou Vaši posluchači v nejbližší době těšit?

Nyní paralelně pracuji na nových deskách pro Cotatcha Orchestra i pro Blue Uandi. Takže nyní mám prostor se interpretačně i hudebně realizovat v obou projektech. U Blue Uandi ještě plánujeme vydat několik samostatných singlů, ale celé album by mělo následovat hned záhy.

Martin Konvička

Martin Konvička je hudebník, který osciluje mezi skladbou, hudební produkcí, interpretací a zpěvem. Vystudovaný klavírista, jehož tvorba sahá od popu k soudobé vážné hudbě. Narozen v Přerově, je absolventem Janáčkovy Akademie Múzických Umění v Brně a studoval také na rakouské Universität für Musik und Darstellende Kunst v Grazu. Je mimo jiné držitelem stipendia festivalu Strun Podzimu pro mladé talenty a laureátem skladatelské ceny Karla Krautgartnera a skladatelské soutěže GENERACE 2020. Spolupracuje s divadelními a filmovými tvůrci, produkuje hudbu a zpívá v avant-popovém duu BLUE UANDI a aranžuje pro bigband a orchestr. Na kontě má několik hudebních ocenění, mimo jiné nominaci na Cenu Anděl 2020 za skladby na albu Cotatcha Orchestra.

Vítěznou skladbu si můžete poslechnout zde. 

^{Titulní fotka: Lukáš Veselý}