Mucha: „Kdybych nebyla holka, tak moje písničky nikoho nezajímají“

Co na srdci, to v hrdle. Punková písničkářka Mucha je živel se smyslem pro mrskačský i sebemrskačský humor a s jazykem, který pro sprosté slovo nejde daleko. Během koncertu po vás klidně švihne své o struny ulámané nehty, ale vyřve za vás taky všechny vaše frustrace. Jaké jsou ty její?

Text: Veronika Koloušková, foto: Roman Černý 

Iniciátorem tvé hudební kariéry byl údajně Kurt Cobain.

Je zvláštní, že jsme se staršími bratry hudebně posedlí, protože rodiče na muziku nikdy moc nebyli. Převážnou část dětství jsem strávila u počítačových her, u kterých jsem si vypínala původní zvuk a místo něj si do uší pouštěla hudbu. Celé mládí jsem tím pádem prožila s muzikou, i když jsem u toho střílela zombíky. Nejvíc jsem propadla Nirvaně, ale od čtrnácti jsem poslouchala i King Crimson a později Sonic Youth.

Čím tě Nirvana tak uhranula?

Bylo to banální, písničkářské, uchopitelné. Tahle jednoduchá písňová forma je zásadní v tom, že ti to přezpívám bez elektřiny, klidně i bez kytary. V tom je podle mě odpradávna gros kumštu. Ta ta ta tá… (zpívá Beethovenovu Osudovou) Čím jednodušší hudební algoritmus, tím líp. Dnešní doba je přehlcená zbytečnou hudbou. Hudby je tak strašně moc, že najít silnou melodii je jako najít jehlu v kupce sena. Všichni chtějí dělat muziku. Nedivím se jim, je to skvělá práce, ale nemyslím si, že by všichni měli dělat za každou cenu všechno. Ani já sama nemám v hudbě co pohledávat. Že na mě lidi chodí, je ukazatel zvrhlosti vkusu. Pořád ještě nejsem ztotožněná s tím, co dělám, a možná je to moje muzicírování plivanec do ksichtu všem profesionálům a studovaným muzikantům. Ale už jsem se alespoň zbavila mindráku z podprodukce. Napsat jednou za dva roky něco dobrého stačí.

Rozhodně ale nejsi střídmá v koncertování. Na trojnásobnou matku koncertuješ už od začátku velmi zhusta.

Chtěla bych být tak dobrá matka, abych si řekla: „Teď mám být doma, tak budu doma.“ Potřebu hrát jsem začala nazývat vrtochem. V ženských muzikantských kruzích se teď řeší, že se matky muzikantky musí víc podporovat, ideálně mít na place dětské koutky nebo hlídání placené pořadatelem. A já si říkám: „Máte být doma s dítětem. Je to váš vrtoch, tak se s tím vypořádejte.“ Ano, je to náročné, ale jen proto, že jsem si to náročné udělala. Nejmladší dcera jde právě do školky, tak bude víc času tvořit. Pořád halekám, že na to nemám čas. Nejvíc chci skládat, když se vrátím z koncertů, ale to se ode mě očekávají úplně jiné věci. Děti to navíc nesnášejí a nenechají mě hrát.

Od kolika let vystupuješ?

Od čtrnácti nebo patnácti.

To ses neostýchala hrát v androšských barech před dospělými?!

Scházeli jsme se tehdy v čajovně, kde se mým písničkám lidi smáli. To ti dodá sebevědomí. Mám velké štěstí, že mám v povaze potřebu se předvádět. Ve škole jsem vždy mívala kázeňské problémy, dělalo mi dobře být vidět, zviditelnit se průšvihy. I když to byly prkotiny, jako například že jsem nosila do školy chlupaté papučky nebo lezla po střeše. Někde mám schovanou poznámku, že si pod triko schovávám granáty. Stydím se sice vysvléct donaha u bazénu, ale odjakživa mi nečiní problém mluvit a zpívat na veřejnosti. Kde to má prapůvod, nevím. Máma extrovert není a táta je také spíš stydlivý.

Byla už i v tvých prvních písničkách Když šel Franta ze školy a Prudy a zm**i cítit ta tvoje revolta?

Bylo to takové očmuchávání toho, že se člověk může doprovázet na kytaru, a taky pocitu, který mám stále, že nejlepší emocí z hraní je humor. Když se lidi baví a když se někdo směje mým písničkám, je to ta největší radost. A když se jim směju já sama, tak je to nejvíc. To je pro mě záruka budoucí kvality a trvanlivosti. Když se u procesu směju, bude to vtipné, i když to budu hrát po třítisící padesáté osmé.

Býváš vůbec někdy na pódiu vážná?
Když hraju sólo, tak ne. Neumím před lidmi otvírat temnou duši. Nechci, aby stáli a dumali, co jsem chtěla říct.

Je pro tebe humor cesta, jak se vypořádat s těžkým tématem?
Nejlepší je, když se zvládnu vysmát sama sobě. Dělám takových chyb! Funguje to pak jako pojistka, abych nebyla namyšlená. Mám příležitost cítit se jako úplná nula. Ono to dno má taky něco do sebe.

Po sedmi letech s kytarou se k tobě přidala kapela. Spoluhraní je ale úplně jiná disciplína než sólové koncertování.

To jsou chvíle, kdy jdu trochu do kolen. Všichni v kapele víme, že neumím hrát. Moje noční můra je, že přijde Santana, rozjede na mě nějaký jam, a já tam budu stát, protože jednak neumím improvizovat, a navíc ten nástroj neovládám. Při sólovém hraní to tolik neřeším, ale s kapelou už tomu trochu podléhám. I když vím, že zamaskují, když kytaru zkazím.

V čem jsou pro tebe sólové koncerty jiné?

Byť jsou to stejné písničky, je to víc na dřeň, je to osobnější. Na pódiu jsem sama, nemusím ani respektovat rytmus. Ověřuju si, jestli mají nové písničky potenciál, a hlavně trávím čas sama se sebou. Žádný manažer, žádný řidič, jen já, auto a kytara. Je pro mě vzácné vstát a rozhodnout se, co budu celý den dělat. Letos je to půl života, co jsem matkou. Jakmile jsem se vymanila z péče rodičů, stala jsem se sama rodičem. Nepoznala jsem, jaké to je, když si člověk život lajnuje sám. Pro mě nepoznaná poloha, a zároveň paradoxně největší hodnota je svoboda. Díky své práci nejsem frustrovaná, protože se epizodně mohu cítit svobodná.

Po svobodě volá i punk. A ten je z vaší muziky cítit na sto honů.
Chtěla bych docílit punkového zvuku. Mám velmi ráda OTK, a vzhledem k tomu, že nám Ondřej Ježek nahrával desky, toužila jsem, aby to znělo stejně, a pak si vyčítala, že to není až tak syrové, jak jsem si představovala. Máme ale i popové polohy, šanson. Žánrově se vyhrazovat je nesmysl. Ničeho se nebojím, chtěla bych přidat třeba i klávesy. Ale nezkoušíme, neexperimentujeme.

Jako punková zpěvačka bys taky mohla mít nějaký šílený kostým s železnými bodci na prsou. Kvituju ale, že se neschováváš za žádnou ženskou manýru, a když je léto, hraješ klidně v legínách.

Jak ráda bych nosila špičatá prsa! Ale nemám na to čas. Závidím Katarzii, která má na každý koncert špičkový „fit“, ale pak si říkám, jak bych se asi převlíkala těhotná v budějovickém klubu v zimě na suti? Nedávno jsem se procházela na Starém Městě v Brně a zahlédla v obchodu šaty od své oblíbené návrhářky. Já totiž jsem „posh mindža“, jak říká Xavier Baumaxa! Ty šaty stojí osmadvacet tisíc, tak jsem začala sbírat padesátikoruny. Mezitím jsem si to ale samozřejmě rozmyslela, radši si koupím skútr, protože šaty za osmadvacet tisíc by po dvou mejdanech skončily pozvracené a roztrhané. Ráda bych podtrhla své ženství, tendence tam jsou, ale realita je jiná. Po třicítce už je jasné, že jsem prase a nejvíc happy jsem v těch legínách. Vnímám, že některé holky nade mnou ohrnují nos, což bych ráda hudebně zpracovala. Mám rozepsanou píseň o své kadeřnici, která se mě snaží kultivovat. Jmenuje se Řekla mi, že smrdím.

Jaký máš vztah se svým publikem?

Jsou to miláčci. Pořád žasnu. Ale v tomto ohledu na sebe můžu být hrdá, protože jsem si to vyjezdila. Jezdím hrát na narozeniny i zabijačky a na fanoušky se snažím nekašlat. Držím se rady, kterou mi dal Matěj Ruppert. Ptala jsem se ho: „Tobě nevadí, že za tebou pořád lezou a chtějí se fotit?“  „Ne,“ odpověděl, „to musíš. Jsou to tvoji chlebodárci.“ Může se stát, že nemám dobrou náladu a jsem na ně hnusná, ale některým se to dokonce líbí! Zrovna nedávno mi spadl ožralý chlap pod nohy, tak jsem si na něj stoupla. A jaký měl krásný zážitek! Která z holek má takovou pozici? Jak se teď zvedla vlna stížností, jak to mají holky v kultuře těžké, tak jsem snad jediná s jiným názorem. Kdybych nebyla holka, tak moje písničky nikoho nezajímají.

Působíš jako hyperaktivní člověk. Je to pro muzikanta výhoda?

Výhoda je, že jsi impulzivní a ten impulz reflektuješ, neštěstí zase v tom, že ne často se ti podaří písničku takzvaně vysedět. V tuhle chvíli jich mám rozdělaných padesát. Potřebovala bych jednu po druhé dodělat a měla bych hotové tři desky. Ale zvládnu vždy jen ten první nátěr. Po dětech mám rozšvihaný mozek. Ale když musíš natočit na sítě tři pozvánky denně… Navíc jsem se teď začala cpát do managementu a domlouvám i koncerty.

Vždy jsi tvrdila, že město a práce barmanky, kdy jsi v přímém kontaktu s lidmi, ti přinášejí inspiraci. S rodinou jste se nedávno odstěhovali na vesnici. Kde ji bereš teď?

Z toho, že jezdím hrát pryč. Vybalancovávám hraní a klid. Brzy si udělám lektorský kurz jógy, které se věnuju devět let, což je taky krok k rovnováze. Moje práce s sebou nese spoustu zdraví nebezpečných aktivit – cigarety, chlastání, ponocování, řízení, permanentní únavu – takže pak potřebuju přijet domů a nahodit se kvalitně do pohody.

Jak jste daleko s novou deskou?

Máme pět nových věcí a od desky nás dělí dvě soustředění. Příští rok bychom ji chtěli vydat. Zadrbali jsme se totiž na devět měsíců s živým dvojalbem, které je konečně na světě.

Jednou z nových skladeb je Špatnáct, ve které zpíváš o tom, jaký „horor“ je mít doma dospívající dceru. Co té písni Johanka říká? 

Slovo špatnáct ze mě vypadlo. Takové to jedno slovo, které tě přinutí napsat píseň. Je to pomalý šanson, který se zlomí do hardcoru. Poslala jsem jí ho hned ze soustředění, a kdyby mi ho nepochválila, tak ho nehraju. Když jsem to hrála poprvé na Flédě, koukla jsem na ni do publika, a i slzička ukápla. Teď skládám píseň o té nejmladší. Jmenuje se Satan.

Prý o tobě vzniká časosběrný film.

Ozvala se mi studentka filmové VOŠ Michael, že by se mnou chtěla natočit podobný celovečerní film, jaký natočil Vladimír Michálek o Xavieru Baumaxovi a Em Rudenkovi – Em a On.  Takže se mnou už čtyři roky jezdí po koncertech, natáčí mě i doma a ještě tak rok a půl v tom bude pokračovat.

Co máš na tom muzicírování vlastně nejradši?

Ráda zpívám. Jako kytaristka jsem se vyvinula minimálně a pořád přemýšlím, čím ten nástroj nahradit. Ideálně ničím. Ale dost jsem se zlepšila ve zpěvu a myslím, že do hlasu, jeho barvy, variací, hloubek i výšek, chrapláků a všemožných pazvuků, které vyluzuju, se krásně propisuje celý můj život. Jsem zvědavá, jak budu znít za dvacet let. Pak mě baví lidi a situace. Pořád se učím, něco nového objevuju, překonávám limity, dostávám se blízko k lidem, kteří se mi svěřují a vyprávějí příběhy. Nedávno jsme hráli na zahradě za Plzní, což byla odměna za příspěvek na naše Donio. Mé děti tam spaly, jako kdybychom se všichni znali dvacet let. Takže žádné kostýmy, asistentky a velké stage, prosím! Nechci si před sebe stavět zeď. Jsem šťastná, že to dopadlo přesně takhle.