PSH: Česká scéna nám přijde občas dost upocená, chybí nám větší šmrnc

„Jsme generace nula a každý rok zjišťujeme, jaké to je, být na scéně nejstarší,“ říkají svorně Mike Trafik, Vladimír 518 a Orion neboli PSH. Co znamená slovní spojení Peneři Strýčka Homeboye, si po více než dvaceti letech na české hudební scéně už dnes nepamatují a tvrdí, že ho vymyslel Orion během jednoho z mejdanů v 90. letech náhodným vygenerováním v té době cool znějících slov. Cestu českému hiphopu ale vyšlapávají dál, momentálně s novým albem Debut. Bude vážně poslední?

Svoji čtvrtou desku, o které tvrdíte, že bude poslední, jste pojmenovali Debut. Nemáte v tom zmatek?

My si s tím vždycky docela hrajeme. Rádi děláme desky v rámci nějakého konceptu, který nemusí být na začátku úplně daný, ale během natáčení z toho nějak vyleze a ukáže nám směr. Pro nás je to velká zábava a proto se snažíme to dělat s nějakou přidanou hodnotou. Což znamená, že si hrajeme s názvy, se slovy, nejdeme na první dobrou. Ale do jisté míry to pro nás debutová deska je. Přišlo nám to prostě vtipný. Jak jinak vlastně jinak začít, když s poslední deskou s názvem Epilog skončíš, než zase Debutem? V určitém smyslu jsme se vlastně vrátili zpět na začátek.

Opravdu tedy nemáte v plánu dělat další desku?

Zatím si myslíme, že je fakt poslední, uvidíme. Velkej paradox je vlastně fakt, že se nás na to ptá úplně každý, včetně našich kamarádů. Vždyť jsme právě teď desku vydali, tak si ji užívejte. V tuto chvíli na to nejde odpovědět jinak než ano, je to poslední PSH deska.

Mezi předchozími alby byly rozestupy zhruba pět let, na Debut si fanoušci počkali dlouhých devět. Čím to?
Celá procedura výroby desky je závislá na tom, jak se sejdeme emocionálně a náladou. Jezdíme nonstop spoustu koncertů, takže stejně jako v jakémkoliv dlouholetém intenzivním vztahu zažíváme spoustu propadů a energetických výstřelů, zábavy a nebavení se a všeho možnýho. A tak je to i s deskami. Dalším faktorem jsou sólo projekty, které jsme dělali všichni, máme společně vydavatelství BiggBoss, kde se staráme i o další interprety, takže práce bylo dost. Navíc jak jsme všichni tři starší a starší, je složitější najít si společnou vlnu a nejde to uspěchat. Kdybychom se rozhodli točit například před dvěma rokama, tak tu desku třeba nedoděláme.

Je pravda, že první desku Repertoár nemáte příliš v lásce?

Repertoár byl první album, takže přišlo období, kdy nám ta věc zestárla a přestali jsme se s ní identifikovat. Najednou jsme se ho přejedli a tak trochu jsme ho začali ignorovat. Ale po čase jsme se k němu zase vrátili. Ta naivita, ale i upřímnost je vlastně skvělá. Pár věcí jsme vrátili zpět do koncertního playlistu.

Myslíte si, že vám Debut také jednou poleze na nervy?

U Repertoáru je to tak, že ten už přežil svoji smrt. U ostatních desek to asi bude přicházet ve vlnách. Některé už do období odmítání přicházejí teď, ale jednou se k nim třeba budeme vracet a začneme je mít rádi.

Jaké dostáváte na Debut reakce?

Máme pocit, že deska je strašně dobře přijímaná a všichni jsou z ní nadšení. Za nás je to naše nejlepší album, protože jsme na něm nejvíc uvolnění a možná i natolik chytří, abychom si to dokázali užít a udělali to nejpoctivěji, jak jen to umíme.

Jak moc si berete k srdci kritiku?

Komentáře pod články samozřejmě vůbec nečteme, to nemá smysl. Jinak asi jak kterou. Když nám například z iDnes napsali, že chtějí poslat desku, my jsme jim na to odpověděli linkem tracku Fuck Off. Ani nevíme, co tam nakonec psali, vůbec jsme to nečetli. iDnes a všechna Babišova média jsou pro nás mimo osu toho, co chceme dělat a co si myslíme. Odmítáme rozhovory pro Babišova média i aktivity spojené s jeho jménem.

Od vydání Repertoáru uplynulo osmnáct let. Na co jste nejvíc hrdí a naopak?

To je těžké soudit. Nejsme zvyklí se takhle ohlížet. Každej z nás asi není na některé věci ve svém životě hrdej, ale jsme s nimi srovnaní. I chyby patří k životu, ať už profesní nebo lidské, bez toho by to byla jen jakási šeď úspěchů, což vlastně taky nefunguje. Nemůžeš se přece jen nonstop radovat, co by přišlo pak? Propady dělají člověku můstek k tomu, aby se zase mohl radovat. Jako kapela to ctíme, není důležitý být pořád top, občas si potřebuješ ulevit, nemůže se ti všechno pořád dařit. Je to klišé, ale chybami se člověk učí a hlavně ti umožňují se zase z věcí radovat, můžeš se od nich odrážet někam dál.

Za těch osmnáct let jste všichni udělali svoje sólové projekty. Plánujete další?

Co se hudby týká, tak Vladimír chystá alternativnější projekty, ať už se Sifonem nebo s Českou filharmonií, věnuje se také knihám. I Trafik chce dělat muziku dál a chystá pomalu sólo desku. Věnuje se také svojí restauraci Jam and Co., která skvěle funguje. Krom gastronomie se snaží mít kulturní přesah a pořádají tam například vernisáže, aktuálně Prokopa Bartoníčka, předtím třeba Honzy Kalába. Jednou měsíčně se dělá afterwork session, kdy se lidé přijdou po práci najít, hrají jim k tomu DJs, často to bývá spojené právě s vernisáží. Řeší se už také otevření další pobočky. Navíc se věnuje kavárně Kiosko Pod korunami stromů a obchůdku Mint. No, a Orion je prostě rockstar, ten bude dělat jenom rap, dokud neumře na stagei.

Všichni tři jste také spojováni s labelem BiggBoss. Podle čeho si vybíráte nové talenty?

Musí splňovat určitá kritéria. Krom kvality a toho, že se nám to líbí a trefuje se nám to do vkusu, tak si musíme sednout i lidsky. Samozřejmě po nikom nevyžadujeme, aby s námi byli super kámoši a jezdili jsme společně na víkendy, ale musí tam být nějaké základní mentální nastavení, které koresponduje se zbytkem party. Tak jsme docílili diverzity, kterou v Biggbossu máme. Ať už to jsou Hentai Corporation, Wild Tides, Lazer Viking, WWW, je to od hiphopu přes hardrock až po metal. Knihy do toho vkládají ještě další rozměr. Takže výběr si sedá především přes osobní vazby. Většinou se začneme kamarádit, a když všechno funguje tak, jak má, slovo dá slovo a už se to děje.

Stalo se vám někdy, že si to nesedlo?

Pracovně většinou nějak fungujeme vždycky. Pro nás to znamená vydat CD, umisťovat klipy na YouTube, pomáhat s produkcí a sháněním peněz, ale někdy to dojede na základní lidský principy a stane se, že se to nepotká a pak ti lidi odcházejí. I to k životu patří.

Jak se s tím vyrovnáváte?

Něco proběhlo ve větším klidu, něco úplně mimo rámec běžnýho chápání. Vyrovnávali jsme se s tím těžce, ale museli jsme jít dál.

Je pro vás rap vším, nebo vnímáte i jiné styly?

Každý to máme trochu jinak. Orion prostě poslouchá jenom rap, je to stoprocentní rapper. Trafik a Vladimír to mají trochu širší. Vladimír začínal například na metalu, Trafik má rád filmovou nebo akustickou muziku a hodně poslouchá Classic rádio, protože je ze studia umlácenej beatama. Takhle to je, jinak by náš label nemohl být tak rozkročený, jak je. I lidi, kteří u nás vydávají, jsou otevření novým stylům, není to žádné dogma.

Co byste z české hudební scény vypustili?

Nemáme rádi být arbitry vkusu, ale jsou věci, které jsou pro nás za hranou. Jestli nás něco sere, jsou to pseudo-naci kapely typu Ortel. Naprosto nechápeme, jak se to někomu může líbit. Když pomineme politický background, že jsou to fakt debilové, je to ještě hrozně špatná muzika a strašně špatní muzikanti, navíc je to špatně zazpívaný. Prostě to nejde poslouchat. Ale jinak ať si každý dělá, co chce.

A co vám na ní naopak chybí?

Větší šmrnc. Česká scéna nám přijde občas dost upocená a konkrétně v rapu se dost překlápí podle amerických modelů. Myslíme si, že by lidi mohli být kreativnější a nebát se.

Vy jste na hiphopové scéně věkově nejstarší, co byste poradili začátečníkům?

Je dobrý dělat svoji věc, být produktivní, pracovitý a důsledný, nic nešidit, dělat to na sto procent, dávat tomu maximum a vytrvat. Věci nejsou hned, i když dneska se všechno z pohledu sociálních sítí tváří jednodušeji. Být originální, aby věci měly šmrnc, aby to mělo vnitřní energii.

Kde berete energii vy, když dáváte 150 koncertů ročně?

Dneska už jezdíme domů, Vladimír má děti a psa, zbytek mívá vztahy, takže se vracíme za manželkami a přítelkyněmi. Dřív jsme ten rap’n’roll žili, všechny kapely odjížděly a my jsme zůstávali. Neříkáme, že jsme v tomto ohledu už došli na konec, ale jsme teď klidnější. Samozřejmě za to umíme vzít, když se naskytne příležitost a všechno do sebe zapadne, ale není to už náš smysl žití, my jsme si tuhle fázi odžili. Navíc střízlivé koncerty jsou super, člověk má všechno pod kontrolou. Není to iluze, jako když je ožralej. Snažíme se prostě věci dělat víc s čistou hlavou.

Takže pro vás jsou koncerty už čistě jen byznys?

To ne, často se stalo, že všechny kapely odjely domů a my jsme zůstali s promotérem. Takhle vlastně máme i ty vztahy nastavené. Na akci si nejezdíme jen pro peníze, samozřejmě si rádi vyděláme, ale pořád jsme součást byznysu a musíme spolu komunikovat. Takže i tmelení v podobě posezení u piva má pro nás smysl, stejně jako s fanynkami.

Na jakou story s fanynkami dodnes vzpomínáte?

Naše oblíbená story je z Kořenice u Chocně, což byla diskotéka někde v polích, kde jsme strašně řádili v backstagei. Byla tam spousta lidí, spousta těl, nohou, rukou… Vlezl tam do toho promotér, který jen otevřel dveře a zase je pomalinku zavřel a odešel. Vůbec se toho nechtěl účastnit a nechtěl vidět, co se tam děje. Prostě rap’n’roll, tohle k tomu patří.

Co vám chybí z dob vašich začátků na scéně?

Taková ta naivní radost z dělání, z toho, že můžeš. Dneska je to brané jako samozřejmost, tehdy bylo všechno složitější, dostat se do studia a tak. Dneska stačí internet a notebook.

Říkáte, že PSH je pro vás rodina. Co na to říkají oficiální rodiny?

Asi nejlépe to zvládá Vláďova manželka, se kterou je přes dvacet let a zná to celé od začátku, takže ty vztahy chápe úplně nejvíc. Ženy Trafika a Oriona k tomu vždycky přijdou na nějaký čas a pak odejdou, občas to prostě nepochopí. My jsme jeden pro druhého opravdu rodina. Často jsme spolu víc než s vlastní rodinou, jsme spolu v autě, v práci, na koncertech, jsme spolu nonstop. Je to prostě paralelní vztah a to málokdo dokáže zvládnout.

Už víte, co bude, až nebude rap?

To nikdo neví. Myslíme, že tady s námi nějakým způsobem pořád bude. Není to tak, že bychom ho z jednoho dne na druhý přestali dělat. Muzice se nějak budeme asi věnovat pořád. Možná už nebudeme aktivní, ale prostřednictvím našeho labelu budeme pomáhat mladším. My jsme už na pomyslném Olympu byli a netrváme na tom, že bychom tam museli být do šedesáti.

Připravila: Marta Pušová