Na internetu autor tahá za kratší konec

Autoři, kteří přispívají k ziskům velkých internetových korporací, by měli dostat svou spravedlivou odměnu, říká Roman Strejček, předseda Ochranného svazu autorského.

Evropská Směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu by měla pomoci posílit na internetu pozici autorů, tedy nositelů práv. Říká to předseda představenstva Ochranného svazu autorského (OSA) Roman Strejček. Trh v důsledku enormního rozvoje internetu i televizního vysílání zaplavilo obrovské množství hudby, a tím podle něho dochází k její devalvaci. Průměrná hodnota užití díla tak klesá.

Jak Ochranný svaz autorský funguje, jaké nabízíte služby?

Zabýváme se správou práv autorů hudby, tedy skladatelů, textařů. Postupujeme podle autorského zákona. I když je často kolektivní správa démonizována, obchodní vztah mezi autorem a OSA je na dobrovolné bázi. Autor si nechává dobrovolně spravovat svoje práva. My na základě jeho pověření oslovujeme ty, kteří užívají jeho díla, a snažíme se jeho tvůrčí činnost monetizovat.

Jsem‑li tedy autor nebo skladatel, jak mám postupovat?

Přijdete do OSA nebo nás můžete kontaktovat i elektronicky na webových stránkách. Sepíšeme smlouvu o správě práv, tedy smlouvu o zastupování. Nezbytnou podmínkou také je, abyste u nás registrovala díla. Ta, která jste doposud vytvořila, i ta, která budete tvořit do budoucna. Bez evidence hudebních děl se obtížně kontroluje jejich užití.

Proč by se měl autor svěřit do rukou kolektivního ochránce práv? Není pro něj lepší si svá práva hlídat sám?

Do jistého okamžiku to určitě možné je. Když jste ale součástí autorské kapely nebo pro ni skládáte a vidíte, že máte úspěch, koncertujete, máte potenciál jít do médií, na internet. To je pak okamžik, kdy je vhodné vstoupit do partnerského svazku s OSA. Pak už totiž není v silách jedince kontrolovat užití skladby. Vámi vytvořená píseň si začne žít vlastním životem a nikdy nevíte, která kapela ji nakonec zpopularizuje. Máme mnoho příkladů, kdy se pozdější coververze staly těmi skutečnými hity. Byla to třeba skladba Bitter Sweet Symphony skupiny The Verve, ale autorsky za ní stojí Rolling Stones, kterým se nehodila do repertoáru. A takových skladeb jsou tisíce. Pak je tedy nezbytné si někoho najmout. A je jedno, jestli to bude nějaký manažer, nebo agentura, nebo se obrátíte na kolektivního správce. My zastupujeme více než 3,5 milionu autorů z celého světa, takže máme oproti jedinci silnější vyjednávací pozici vůči velkým uživatelům, ať už to jsou Facebook, Netflix, nebo místní rozhlasoví nebo televizní vysílatelé.

Jak prakticky hlídáte, jaké se kde hrají skladby? Jak probíhá kontrola, ať už na internetu, nebo i na živých koncertech a akcích?

Pokud jde o koncerty, máme síť terénních pracovníků. Každý z nich má svěřený region a jejich jediná „náplň“ je mít přehled o tom, kde se odehrává zábava, diskotéka nebo koncert, a zjistit, jestli pořadatel akci ohlásil deset dnů před konáním, jak mu ukládá zákon. Pokud tomu tak není, měl by kontaktovat pořadatele a případně na místě zmapovat, kolik bylo na akci návštěvníků a jaké byly cenové relace vstupenek, od čehož se pak odvíjí autorská odměna.

A pokud jde o internet?

Tam spolupracujeme s velkými platformami. Z kraje to sice skřípalo, dneska už ale tyto velké platformy rozumí tomu, že mají něco platit. Pořád je ale jejich ochota k tomu velmi limitovaná. Odkazují na to, že přece nejsou těmi, kdo obsah nahrávají. Nicméně protože generují na chráněném obsahu miliardové zisky, byli nakonec přinuceni sednout ke stolu. Věřím, že i evropská směrnice, která se musí implementovat do českého právního systému, napomůže posílit vyjednávací pozici nositelů práv.

Jak říkáte, v Česku se chystá implementace evropské směrnice o ochraně autorských práv, jaký názor máte na tyto změny?

Věříme, že se podaří zdravě vybalancovat situaci v prostředí internetu, která je doposud velmi nevyvážená. Nositelé práv tahají jednoznačně za kratší konec. A pokud se na internetu masivně obchoduje s duševním vlastnictvím, je třeba, aby ti, kteří přispěli k ziskům velkých korporací, dostali svou spravedlivou odměnu.

V zahraničí se protestovalo proti této směrnici kvůli tomu, že nařizuje platformám, jako je YouTube, aby už při nahrání obsahu okamžitě zjistily, zda obsah není chráněný autorským právem. Odpůrci to vnímají jako cenzuru…

To jsou emocionální projevy, které přiživují tyto velké korporace. Cenzura nehrozí. Už dnes to Google na YouTube dělá, že vás upozorní, že nahráváte chráněný obsah. Takže není to nic nového. Jde o to vybalancovat pozici nositelů a uživatelů práv. A uživatelem tady není myšlen ten občan, který nahrává video, ale subjekt, který vydělává a generuje velké příjmy z nahraného obsahu, prodává reklamu a doteď nebyl ochoten se dělit ve spravedlivé míře.

 Velké internetové platformy teď svazu dodávají nějaká data o tom, co se kde použilo za hudební dílo?

Platformy, jako je třeba YouTube nebo Spotify, nám hlásí data z celého světa na měsíční bázi. My v těchto datech musíme vyznačit, co zastupujeme, a co ne. Data projdou naším informačním systémem. V OSA na to máme oddělení zpracování dat, kde je asi 25 lidí. Ti mají kromě sledování rozhlasových a televizních vysílatelů na starosti právě i internet. Poslední dva roky internet roste exponenciální řadou. Přesto ale, když se podíváte na hospodářské výsledky, není internet pro nositele práv zas tak zajímavým zdrojem příjmů.

To mě překvapuje, čekala bych, že vzhledem k velkému množství hudby na internetu budou příjmy vysoké.

Aktuálně nejvíce peněz mají autoři z televizního vysílání a potom to jsou příjmy za koncerty nebo za užívání hudby ve veřejných prostorách, v restauracích a barech. Pak jsou to i odměny za prodej nosičů. Když srovnám prodej CD a prodej předplatného na Spotify, stanovilo se, že autorská odměna se počítá jako devět procent z první prodejní ceny. Ta se ve zlaté éře prodejů CD pohybovala někde kolem 250 korun. Takže odměna pro autora činila okolo 25 korun. Jenže na CD máte třeba 14 skladeb. Z těch 25 korun tedy autor jednotlivé skladby dostal jednu čtrnáctinu. Dnes máme předplatné Spotify, to se pohybuje okolo 150 korun. Na Spotify si toho ale můžete poslechnout, kolik chcete, a autorské odměny z ceny předplatného činí 15 korun. To znamená, že o 15 korun se dělí mnohem víc autorů. Dělí se o stejný koláč, a proto průměrná hodnota užití díla v porovnání s cédéčkem dramaticky klesla.

Nejsou poplatky z prázdných nosičů už v dnešní době přežitek?

Ne. Pořád se ukazuje, že si lidé hudbu a filmy stahují a kopírují na CD a DVD, i když existují placené služby jako Spotify nebo Netflix. Ten trend bude zřejmě do budoucna slábnout, takže probíhá nějaká celospolečenská diskuse v rámci Evropské unie. Ale pořád si myslím, že to svůj význam má. Když si vezmeme, kolik by stálo pořízení originálu, tak je ta sazba vlastně symbolická.

Pracujete pro OSA od roku 2005, s čím vším se od té doby musel svaz vzhledem k obrovskému rozvoji internetu a televizního a rozhlasového vysílání vypořádat?

Když jsem nastoupil do OSA, bylo to pole neorané. Autoři úplně neměli přehled, kde se jejich díla užila. Za tu dobu se od takové úředničiny, nechci říct přímo čárkování, hodně investovalo do informačních technologií. Dnes má každý autor elektronický účet a v něm vidí detailně, kde jeho skladba zazněla, kolik mu vydělala peněz. Dramaticky se také proměnilo užití hudby. Na počátku tisíciletí v České republice vysílaly čtyři celoplošné televizní stanice, dneska jich máme přes čtyři desítky. Znamená to mnohonásobně více hudby, dochází k obrovskému zaplavení prostoru hudbou. Do jisté míry je to ale na škodu, vede to k její devalvaci. Je to vidět i na příjmech autorů, zatímco v roce 2004 za minutu přehrání hudby v televizním vysílání autor v průměru inkasoval 140 korun, teď je to 30 korun. Je to dáno tím, že televizní vysílatelé spouští nové a nové kanály, ale negenerují vyšší příjmy. Vysílatel platí plus minus to samé, ale užívá mnohem více hudby.

Kdo vlastně určuje výši poplatků za užití díla?

Výši poplatků stanovuje management, to znamená, že se stanovují po konzultaci představenstva OSA a dozorčí rady OSA. Dozorčí rada je třináctičlenný orgán složený ze skladatelů, textařů a nakladatelů.

Samotní autoři také svazu platí za poskytované služby?

Máme sazebník režijních srážek za správu práv. Tím, že jsme nezisková organizace, nemáme potřebu generovat zisk, takže si strhneme skutečně jen to, co spotřebujeme. Režijní srážky se pohybují od čtyř do 20 procent, podle náročnosti zpracování. To má pokrýt celý proces, od zalicencování autora přes zpracování dat, hlášení od uživatelů až k výplatě autorům. Když jsem nastoupil do OSA, probíhaly výplaty jednou za rok. Dneska vyplácíme čtvrtletně a už dokonce testujeme způsob rozúčtování na měsíční bázi. To znamená, že by to bylo jako výplata v kvazi zaměstnaneckém poměru. To bychom rádi spustili od 1. ledna příštího roku.

OSA má už více než stoletou historii, za tu dobu se ale musel vypořádat i s negativní pověstí? Kde tyto negativní názory vznikly?

OSA prošel obdobím socialismu a zejména v 80. letech se zavedly praktiky, kdy se ani tak nehledělo na uměleckou hodnotu daného autora a jeho tvorby, ale spíš na jeho politickou příslušnost. OSA se od té doby proměnil, ale ta pachuť tady zůstala. V devadesátých letech se změnila atmosféra ve společnosti a bylo hodně práce na tom, aby se systém rozdělování odměn proměnil a byl spravedlivý.

Jak byste tedy před odpůrci obhájil poslání OSA?

Duševní vlastnictví je pořád něco, co neuchopíte jako třeba housku. Je velmi obtížné pro běžného člověka si to představit jako nějakou vyčíslitelnou hodnotu. Nikoho u housky nenapadne, že by za ni pekař nebo prodejce nedostali zaplaceno. Je to vlastnictví a je jedno, jestli jde o fyzický majetek, nebo duševní vlastnictví. Každý by si měl zkusit napsat nějakou písničku a myslím, že by poznal, že to není vůbec snadné. Napsat něco, co osloví větší množství lidí, a aby se třeba dostal s takovou skladbou do éteru.

OSA dostal od Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže desetimilionovou pokutu za to, že v letech 2008 až 2014 vybíral od hoteliérů platbu za přijímač na pokoji, i když v něm nikdo nebydlel. Proti pokutě jste podali rozklad, máte šanci na úspěch?

Věříme, že pravda je na naší straně. Je přitom potřeba jít do minulosti. V roce 2005 se zrušila povinnost hoteliérů platit autorské odměny za přístroje umístěné na hotelových pokojích. Upozorňovali jsme, že je to v rozporu s mezinárodními smlouvami. V roce 2007 vydal evropský soudní dvůr judikát, že hoteliéři musí za přístroje platit i na hotelových pokojích. Česko v souladu s tímto rozhodnutím vrátilo tuto povinnost do zákona. Zastropovaly se přitom ale sazby a omezila se vyjednávací pozice nositelů práv. To jsme respektovali a začali jsme vybírat autorskou odměnu, jak nám zákon určil. Hoteliérům se to nelíbilo a chtěli, abychom zohledňovali i vytíženost pokojů. Od roku 2014 pak prosadili do zákona, že kolektivní správci musí obsazenost zohledňovat. I tomu jsme se přizpůsobili. Náš postup je naprosto v souladu se zákonnou úpravou. Navíc jsme ověřovali u kolegů v zahraničí, jestli existuje nějaká země, kde by se zohledňovala obsazenost hotelu, a nikde taková praxe není. Takže věřím, že pozici obhájíme.

Připravila: Radka Rainová / Právní rádce / https://novyradce.ihned.cz/