John Capek - skladatel světoznámých hitů

John Capek je mezinárodně uznávaným a oceňovaným skladatelem, písničkářem, klávesistou a hudebním producentem. Těm z vás, kterým jeho jméno povědomé není, budou zcela jistě známá ta, kterým složil často jedny z jejich největších hitů: Rod Stewart, Diana Ross, Joe Cocker, Cher, Chicago, Bonnie Raitt, Toto, Dan Hill, Olivia Newton-John, Amanda Marshall a mnoho dalších. Jako klávesistu, skladatele, autora hudebních aranží a producenta jste ho mohli slyšet nejen u výše jmenovaných, ale také například v hudbě k seriálu The Simpsons, stejně jako na albech Simpsons Sing the Blues a The Yellow Album nebo v mnoha filmech (například Dokonalá bouře, Zděšení, What the Moon Saw a další). 

Svoji hudební kariéru odstartoval v Austrálii, kam jeho rodiče, kteří oba přežili koncentrační tábor v Osvětimi, emigrovali v roce 1949, když byly Johnovi 3 roky. John Capek říká, že napsat opravdu dobrou píseň nevyžaduje pouze talent, ale především měsíce tvrdé práce ve studiu. Nejen o psaní písní a jeho muzikantské cestě, která prozatím skončila v nashvillském studiu, ale i o jeho vztahu k Čechám jsem si s tímto výjimečným umělcem povídala koncem března.

Jak to teď vypadá u vás v Nashvillu, Johne?

Je to velmi zvláštní, někteří lidé se rozhodli celou situaci ignorovat, někteří mají obrovský strach. Takže je to kombinace těchto dvou extrémů.

A jak se se situací vyrovnáváte vy a vaše rodina?

Žijeme na předměstí, asi 13 kilometrů od města, a máme vlastní pozemek obklopený přírodou. Takže být tady není vůbec špatné.

Jste teď díky tomu víc ve studiu?

Mám veliké štěstí, že patřím mezi těch pár muzikantů, kteří mají stále práci. Aktuálně produkuji nahrávky, takže tak jako tak nemám na výběr a musím být ve studiu. Díky tomu, že pracuji s nejlepšími muzikanty z Nashvillu, každý z nich má vlastní studio. A tak pořádáme virtuální nahrávací seance a všechnu práci řešíme přes internet.

Vnáší tenhle způsob práce do procesu tvorby něco dobrého, nového?

Ne, vlastně ne. Je to zvláštní. Navíc se musím hodně připravovat, abych muzikantům mohl dát dobré a jasné instrukce. V určitém směru je to opravdu náročné.

Většina vaší práce se odehrává ve studiu. Baví vás pořád ještě postavit se na pódium a hrát?

To je legrační. Víte, skládat písně nebylo nikdy mou ambicí. Jediné, co jsem kdy doopravdy chtěl dělat, bylo hrát na piano s Rolling Stones. A tak jsem při čekání na telefonát od Micka Jaggera prostě jen potřeboval nějak smysluplně trávit čas. Ale vypadá to, že mi už nezavolá…

To je ostuda, měl by! Jednou jste řekl, že když se chcete uživit hudbou v L.A., trvá 5 let, než se dostanete mezi ty správné lidi. A v Nashvillu 10. Jak dlouho v Nashvillu vůbec žijete?

Už jsem tu 8 let. Předtím jsme 2 roky pendlovali mezi Nashvillem a Torontem, odkud pochází moje žena a žijí tam naše děti. Poslední dobou je to tu opravdu vstřícnější. Doba se změnila. Tohle pravidlo už neplatí, zvlášť pro autory písní. Vlastně ani neumím říct, jaké to je se v současnosti prosadit jako songwriter, který zároveň nekoncertuje. Už si to nedokážu představit.

Co je pro muzikanta, jako jste vy, tak jedinečného na životě v Nashvillu?

Jsem v centru country hudby, což ale není úplně můj žánr. Pracuji ovšem s neuvěřitelně talentovanými muzikanty. Jedni z mých nejbližších přátel, se kterými se stýkám a pracuji, bydlí na konci naší ulice. Můj kamarád Bruce hrál na albu Elvise Presleyho a pracoval s Rayem Charlesem a Johnnym Cashem. A můj kamarád baskytarista hrál téměř 10 let s Johnem Mayerem. Taková je úroveň hudebních profesionálů, se kterými tu pracuji. To je prostě úžasné. Jde o nejlepší světové hudebníky. Můj kamarád, který se věnuje hudební režii, pracoval 20 let s Philem Collinsem. A víte, co jsme pravidelně před příchodem koronaviru dělali? Scházeli jsme se na neuvěřitelných jam sessions.

Takže jste v Nashvillu našel svůj muzikantský ráj.

Ano, přesně tak. I když je tu hlavním žánrem country, všichni ti muzikanti sem přicházejí z New Yorku, L.A., New Orleansu... A všichni přicházejí do Nashvillu ze stejného důvodu – dostat se do téhle skvělé komunity.

Když vám byly 3 roky, emigrovali jste s rodiči do Austrálie. Co konkrétně jste myslel větou „Kdyby to byl místo Melbourne New York, byla by to větší zábava“?

Když jsme přijeli do Melbourne, bylo to velmi primitivní, konzervativní a rasistické město, antiimigrantské. Kdokoliv, kdo byl umělcem, byl tak nějak vyloučen. Byl jsem v podstatě donucen přestat mluvit česky, svým rodným jazykem. Ostatní děti si ze mě dělaly legraci, protože jsem byl cizinec, a tak jsem musel jako dítě ze své mysli češtinu úplně vymazat.

Celý život jsem si představoval žití v New Yorku, v té době daleko  kosmopolitnějším městě, otevřeném umělcům. Obzvlášť právě v 50. letech, a to nejen muzikantům a jazzmanům, ale i malířům a divadelníkům. New York byl tepající a úžasné místo pro život.

Šlo o ultimátní uměleckou zónu, že?

Přesně tak. Myslel jsem si, že by to rozhodně bylo zábavnější a pravděpodobně bych neztrácel čas na univerzitě studiem na chemického inženýra…

Váš otec byl inženýr mechanik, je to tak?

Ano. Moc si přál, abych dělal to samé. Studoval jsem to jen kvůli němu, abych mu udělal radost.

Ale váš otec byl ten, kdo vás přivedl k pianu.

To je pravda.

Vašimi nejmilovanějšími žánry jsou blues a africká hudba. Kde se vaše láska k nim vzala?

Ano. Kdybych měl udělat nějakou časovou osu toho, co mě během dospívání v Austrálii ovlivnilo, začalo by to u mé fascinace hudbou jako takovou. Asi v 5, 6, maximálně 7 letech mi rodiče dali krátkovlnné rádio. Poslouchal jsem Hlas Ameriky, kde každý večer hráli jazz 50. let. Také tradiční neworleanský jazz a blues. To mě naprosto uchvátilo a formovalo. I když linie mých hudebních vlivů zcela jistě původně začala u klasické hudby.

Africká hudba se dostala skrz otroctví do Ameriky, následně byla ovlivněna v New Orleansu karibskými styly jako kalypso, španělskými a francouzskými vlivy v Louisianě, putovala dál na sever do Kansas City s jeho blues, do Chicaga a v New Yorku se stala sofistikovanější. Moje cesta tuto linii kopírovala.

Afrika byla logicky místo, kde začít. Ano, mám rád blues, ale něco bylo ještě před ním a začalo to právě tam. Blues se stalo blues během otroctví. Tato hudba poté pronikla do kostelů a dala vzniknout gospelu, lapání po dechu. (gasping for breath – pozn. autorky)

V hudbě si ceníte opravdovosti a ryzích emocí. A říkáte, že dnes se musí muzikant buď umět dobře prodat, nebo napsat takový hit, který se stane „hymnou“. Co tedy dělá hit „hymnou“? Určitý nápěv, tvrdá práce nebo je prostě potřeba zázrak?

 Myslím, že to všechno platí. Někdy se stane zázrak, někdy je to těžká práce, někdy jde jen o čas. Co je „hymna“? Když teď čtete během koronavirové pandemie noviny,  v nich píší, že Italové společně zpívají,  každý ze svého balkonu. Písně, které zpívají, jsou „hymna“.

Před pár lety, myslím, že v Chile, zůstalo v dole zasypaných mnoho horníků. A když je nakonec vysvobodili, první věcí, kterou udělali, bylo, že hned zpívali. Hudba může mít nesmírnou moc a sílu, spojuje lidi. Může to být Amazing Grace, kterou lidi zpívají v kostele. Ale nemusí. Může to být i jednoduchá písnička jako Happy Birthday, Twinkle Twinkle Little Star. Může to být i Tichá noc. To jsou všechno „hymny“, se kterými se lidé ztotožňují.

Jedna moje píseň je také „hymnou“. Skladba Rhythm of My Heart, kterou jsem napsal pro Roda Stewarta. Je brána jako druhá oficiální skotská hymna. Ale za tím stojí velmi těžká práce.

„Hymna“ musí být univerzálně působivá, nadčasová, bez nějakého konkrétního žánru. To vyžaduje mnoho přemýšlení, revizí a úprav. Nejde jen o spontánní nápad.

Normálně pracujete na písni i několik měsíců, opracováváte a upravujete ji tak dlouho, dokud nemá nic nepotřebného navíc. Ale stalo se vám někdy, že právě ta spontánní první verze byla to ono, k čemu jste se nakonec vrátil?

Ano, jedna taková píseň existuje, a vlastně je „hymnou“. O té písni se mi zdálo, a když jsem se probudil, byla hotová. Jmenuje se It’s Always Australia for Me a její krásnou verzi hráli v Sydney Opera House s velikým orchestrem.

Zažil jste někdy po všem vašem úspěchu nutkání psát písně s myšlenkou, aby se líbily a naplnily očekávání druhých?

Nikdy, nikdy. Proto jsem svůj největší kritik. Se vším, co jsem kdy udělal, jsem musel a musím být spokojený především já.

Než se ale skládání stalo vaší profesí, učil jste chvíli i fyziku a chemii na základní škole.

Ano. Tehdy mi bylo asi 20 a v té době jsem také hrál v kapele. Začala být v Austrálii celkem úspěšná a chtěli jsme jet na turné. Zpěvák za mnou tehdy přišel a dal mi na vybranou, buď seknu se svou prací a pojedu na turné, nebo skončím v kapele. Dal jsem výpověď ve škole a kapela se za dva týdny rozpadla…

V té době jste začal hrát jako pianista na konkurzech do muzikálů v Sydney?

Ano, přesně tak.

Díky tomu jste začal dostávat i další práci. Bavilo vás to?

Bylo to moc zábavné. Myslím si totiž, že jsem se stal skladatelem i proto, že mi vůbec nejde čtení z not. Jsem malinko dyslektik, nemám dobrou koordinaci mezi okem a rukama. Takže jsem si při hraní na konkurzech na Hair a Jesus Christ Superstar a další dost vymýšlel. Na režiséra to udělalo dojem a rozhodl se mě najmout do studia.

Byla tohle ta chvíle, kdy jste zjistil, že právě skládání vlastní hudby vás baví a naplňuje, že vás to dělá šťastným?

Absolutně. Myslím, že všechno, po čem my umělci toužíme, je obecenstvo. Někdo, komu se naše práce líbí. Právě to jsem tehdy při improvizování zažíval, a navíc dostal zaplaceno. A to mě naplňuje štěstím dodnes.

Co dalšího pro vás hudba znamená?

Vytvořil jsem si svůj hudební jazyk. Když člověk mluví, používá, řekněme, tak tisíc slov. Ale já jich mám ve svém hudebním slovníku třeba deset tisíc a dokážu se s nimi domluvit od Afriky přes Asii až po Českou republiku.

Je pro vás vztah k Čechám spíše věcí sentimentu, nebo tady doopravdy cítíte své kořeny?

Především, a to je nesmírně důležitá poznámka. (tady asi něco chybí – především co?) V naší rodině jsme zmapovali svou genealogii tisíc let zpátky. A kdesi jsem četl o nějaké archeologické vykopávce, u které bylo zjištěno, že první dudy se objevily  na území Čech někdy před devíti tisíci lety. Takže je dost možné, že když horda Keltů křižovala a plenila Evropu, některý z mých keltských předků u toho hrál na dudy.

Také když poslouchám Smetanu nebo Dvořáka, slyším ty konkrétní melodie, témata a použití rytmů. Oba používají specifické harmonie čtyřdob a pětidob, které evokují lovecké rohy. A já používám velmi podobné harmonie, které jsem nastudoval při poslechu Dvořákových Slovanských tanců, Janáčka a dalších českých skladatelů. Pokaždé, když je slyším, zasáhne mě to někde hluboko v srdci, hudba i písně mých kořenů. Když jsem byl malý, maminka mi česky hodně zpívala. Takže být Čechem je pro mě něco velmi, velmi speciálního.

Česká hudba je naprosto unikátní. Není jako maďarská nebo polská. Má svůj jedinečný charakter. A já ho slyším. I v tom množství muziky, kterou denně dostávám, spolehlivě poznám českou.

Ráda bych se teď zeptala na vaše inspirace. Z těch mnoha, které jste kdysi jmenoval, jsem vybrala tři. Franz Kafka, Little Richard, Umberto Eco. Co mají podle vás společného?

Tak tohle je opravdu zábavná otázka. Je vtipné o tom takhle přemýšlet…

Ano, žijeme v době, o které by Kafka klidně mohl psát. Nořil se do těch nejtemnějších, nejhlubších částí lidského žití a mysli. Jsem fascinován konceptem abstrakce, protože ve skutečnosti život jako takový žádná slova ani obraz popsat nemohou. Proto se uchylujeme k různému přibližování. Zpětně vyprávíme příběhy o tom, co se vlastně stalo. Kafka tedy nabízel reflexi toho, co by vlastně mohlo být realitou. Ale je to jen přiblížení a nakonec jde ve své podstatě zase jen o vypravěčství.

Od Kafky k Little Richardovi, to je vážně srandovní. Mám rád lidi, kteří mají odvahu prozkoumávat extrémy. Little Richard byl ve své hudbě originální a extrémní, jak jen mohl. Fakt, že jako černý gay s pobuřujícím přístupem k muzice uspěl, je fascinující. Zachytil extrém v hudbě a zpřístupnil ho široké veřejnosti. Neskutečná odvaha.

A Umberto Eco se podobá Kafkovi. Psal stylem, kterému se říká magický realismus. Je to trošku jako pohádky, které vyprávíme dětem. Ale je v nich prvek uvěřitelnosti. Víte, narodíme se. Zemřeme. Ale co ten zbytek?

Vy sám jste se stal inspirací pro mnoho muzikantů. Legendární bluesová umělkyně Bonnie Raitt o vás řekla: „Jsem roky fanynkou Johnovy hudby. Je jedním z nejhlubších, nejtalentovanějších a nejoduševnělejších skladatelů, které znám. Jeho hudbu poslouchám pro radost i inspiraci pořád dokola.“ A také řekla, že píseň Deep Water, kterou jste spolu nahráli, je jedna ze dvou nejalternativnějších písní, jaké kdy natočila. Když jsem ji poslouchala, překvapila mě nejen určitým minimalismem kláves. Rozhodně bych takový song nečekala na albu bluesové zpěvačky.

Vím, také jsem byl překvapený. Kdybych měl napsat seznam písní, které jsem za ty roky Bonnie naposílal na výběr na alba, bylo by jich 36. A byl jsem hluboce přesvědčený, že Deep Water je ta úplně poslední, kterou by si vybrala. S Bonnie mám i vtipnou historku. Když se otevírala hudební konzervatoř v Torontu, učil jsem tam jejich úplně první hodinu moderní skladby. A požádal jsem Bonnie, jestli by se nezúčastnila slavnostního otevření. Tehdy nemohla, ale nějaký čas nato měla v Torontu koncert a my měli lístky do první řady. Uprostřed show na mě zničehonic ukázala a před dvěma tisíci lidmi zakřičela: „Capku, co máš furt s tím učením? Radši mi pošli nový písničky!“ 

Mimochodem, promiňte, že skáču od tématu, ale vždycky mi přijde vtipné, když vaše příjmení někdo vyslovuje jako ,,Keipek“...

To je pravda, děje se to. Hodně preferuji správnou výslovnost, ale pro lidi tady je to těžké.

Kdybyste mohl změnit jednu věc na současném způsobu psaní písní, když si poslechnete rádio, co by to bylo?

Přijde mi, jako bychom měli nějaká omezení. Jako by existovaly jen tři barvy – červená, žlutá, modrá a hotovo. Ale barev je přece daleko víc než tři. Takhle mi současná hudba zní. Skoro jako nějaké politické prohlášení. Jako nějaká armáda, kterou jsou abstraktní věci odmítány. Nevím, jestli je šťastné, že jsme se tak umělecky a kulturně uzavřeli. Ale myslím, že jde jen o určitý cyklus a až jím projdeme, znovu se otevřeme. Život je plný vzájemně propojených, nekonečných barev.

Chtěl byste ještě něco říct, aniž by vám kladla otázky herečka, rádoby žurnalistka?

Víte, musím přiznat, že jestli něčeho v životě lituji, tak toho, že jsem neposílil a nehýčkal svůj český původ. Měl jsem v 90. letech možnost restituovat náš rodinný dům. Zkoušel jsem to opravdu poctivě, protože bych tím pádem měl byt v Praze a mohl bych do něj jezdit. Ale právní stránka věci byla šíleně složitá a nešlo to. Je mi také opravdu líto, že jsem skoro úplně přišel o svůj rodný jazyk. A že už nemám v Čechách téměř žádné vazby. Přál bych si je mít.

Rozumím a je mi to líto. Ale neztratil jste českou hudbu a to je to nejdůležitější, nebo ne?

 Asi ano.

Připravila: Iva Pazderková