Aneta Langerová: V nekonečném světě fantazie a snů
Obsáhlou kompilací Zázračná písně krajina 20 LET připomíná Aneta Langerová své zásadní skladby za dvacet let na scéně, ke kterým přidala i jednu novinku. Slavit bude také celý rok na koncertech. Poté se chce ponořit do přípravy nového materiálu. Inspiraci čerpá hlavně ve svém nitru – ve světě fantazie a snů.
Text: Josef Martínek, foto: Helena Kadlčíková
Zpěvačka při volbě skladeb na svou první výběrovku zohlednila všechny etapy dosavadní kariéry. Zavzpomínala proto také na své začátky spojené s vítězstvím v televizní soutěži Česko hledá SuperStar, která u nás v roce 2004 vyvolala davovou mánii.
„Když se teď při přípravě materiálů vracím k fotografiím a videím z té doby, někdy nemůžu ani věřit vlastním očím či uším, že jsem to byla opravdu já. Snažím se přijímat sebe samotnou, jaká jsem byla a jsem, a zároveň se nijak nehodnotit. Někdy je to těžké,“ připouští rodačka z Říčan, která se SuperStar účastnila jako sedmnáctiletá.
Na nahrání debutové, prodejně mimořádně úspěšné desky Spousta andělů dostala od vydavatelství zhruba dva měsíce. Vlastní písně si v té době ještě neskládala, mnohé z těch, které se v tracklistu objevily, proto pocházely ze světových databází. Největšího posluchačského ohlasu se však dočkaly původní příspěvky Oskara Petra (Hříšná těla, křídla motýlí) a Michala Hrůzy (Voda živá). O produkci alba se postarali Ivan Král a Dan Hádl a zpěvačka si za něj odnesla řadu hudebních cen, v letech 2005 a 2006 zvítězila v anketě popularity Český slavík.
Vše se tehdy dělo velmi rychle, a řada událostí proto dnes pro Langerovou zůstává spíše v mlze: „Udělala jsem tehdy to nejlepší, co jsem v daný moment mohla, a žádných kroků nelituji. Někdy se sama divím, co mnou v těch sedmnácti letech mohlo probíhat. Člověk v tomto věku ještě není hotový a není připraven na takovou ránu, která přišla do mého života. Naprosto vše se v něm od základu změnilo. Dlouho jsem se z toho dostávala a snažila se najít svou cestu, na které mi bude dobře. V tom vlastně pokračuji dodnes.“
Velký mediální tlak, který na ni byl upřený, jí dal cennou životní lekci. Zjistila tehdy, že se dokáže opřít sama o sebe a také o své nejbližší. „Vždy, když přišel nějaký těžký moment, došla jsem si k tomu, zda to já sama ustojím. Ukázalo se, kdo v mém okolí při mně stojí a kdo méně – kdo to necítí jako já. Lidé, kteří při mně tenkrát stáli, většinou zůstali v mém životě dodnes,“ vzpomíná a dodává, že se také naučila přijímat své slabší stránky.
„Jelikož nepatřím k extrovertům, některým typům akcí či situací se raději vyhýbám. Zároveň se ale chci živit jako zpěvačka, v čemž může někdy vznikat rozpor. Když mi lidé pořád říkali ‚A proč neděláš tohle a tohle?‘, cítila jsem se skoro až provinile, protože jsem měla pocit, že to k mojí práci patří,“ přibližuje, s čím se potýkala. Postupně ale zjistila, že si může zvolit svůj vlastní směr: „Pochopila jsem, že si v tomto ohledu nemám co vyčítat. Nemusíme se chovat všichni stejně, je v pořádku, když si každý najde to, co mu vyhovuje. Začala jsem naopak stavět na tom, jaká doopravdy jsem. V tom jsem našla ohromnou sílu.“
Z autorského hlediska pro ni bylo zlomové druhé album Dotyk, které nahrávala s producentem Janem P. Muchowem. „Na něm jsem se vymanila z toho, co se ode mě očekávalo, a to mi dodalo sebevědomí,“ říká. „Při tlaku, který jsem si sama na sebe vytvořila, pro mě bylo nesmírně osvobozující, když mi Honza Muchow dovolil udělat něco jiného a vytvořit svoje vlastní písně. Velmi mě v tom podporovali také Michal Hrůza a Ivan Král, s nimiž jsem spolupracovala už na první desce. O bráchovi ani nemluvě – ten stál vždy při mně. Dotyk pro mě znamenal svobodu,“ líčí.
Právě zjištění, že se může volně vyjadřovat, považuje muzikantka za to nejvzácnější, co si z tohoto období odnesla. „Nemusí to vždy být bomba, ale je krásné už to, že člověk může – a pokud to nevyjde teď, třeba se to povede příště,“ shrnuje.
Svůj autorský rukopis poté pilovala na další studiovce Jsem, kterou nahrávala s producentem Martinem Ledvinou, a také na oceňované desce Na Radosti. Na ní vyprávěla fiktivní příběhy odehrávající se na šumavské samotě, kde skladby tvořila spolu s klávesistou a producentem Jakubem Zitkem. Jednou písní přispěla i zpěvačka a violoncellistka Dorota Barová, která s ní – stejně jako Zitko – dlouhodobě vystupuje na koncertech. Album bylo oceněno celkem pěti Anděly.
Postupně se Aneta Langerová z vítězky televizní soutěže etablovala v respektovanou interpretku s vlastním repertoárem. Říká, že na této cestě jí hodně pomohli právě blízcí spolupracovníci z její doprovodné kapely, jejíž sestava je již více než deset let stabilní. „Miluji kapely jako Radiohead či Pink Floyd, které přinášejí do populární hudby přesah, v jejich skladbách je něco navíc. Také já se při tvorbě snažím, aby výsledkem byly stále písně, ale aby byly zároveň originální a zajímavé. Každý z muzikantů, kterými se obklopuji, do tvorby přináší něco svého, což považuji za velmi obohacující,“ svěřuje se.
Dvoudisková kompilace zahrnuje téměř čtyři desítky položek, obsahuje také songy z jejího dosud posledního řadového alba Dvě slunce z roku 2020. „Původně jsem si myslela, že vyberu dvacet písní na jedno CD. Pak jsem ale procházela jednotlivé nahrávky a říkala si, že by bylo dobré je také zařadit, protože ve své době pro mě měly nějaký význam. Vnímám to i jako poděkování lidem, kteří na nich se mnou pracovali,“ zamýšlí se nad složením tracklistu. Posluchačům připomene například i coververzi Thank You od Alanis Morissette, kterou se prezentovala ve zmíněné televizní soutěži: „Alanis byla tehdy mým velkým vzorem. Je to takové poděkování na dálku za to, že jsem se v tak citlivém věku měla čeho chytit.“
Pilotní singl ze své první desky Spousta andělů – skladbu Delfín – však navzdory vášnivým debatám se svými spolupracovníky do výběru neumístila: „Ivan Král ji kdysi vybral jako úvodní singl. Nepodařilo se mi ale vzpomenout si na jedinou emoci, kterou bych s ní měla spojenou. Nahrála jsem ji jako sedmnáctiletá, zpívala jsem něco o tom, že jsem delfín v akváriu, ale její text ke mně nepromlouval.“
Neopomněla naopak loni vydanou Píseň pro Olgu, věnovanou první manželce prezidenta Václava Havla. Složila ji na základě oslovení Výborem dobré vůle – Nadací Olgy Havlové a pokusila se v ní zpracovat svoje představy o tom, jaká někdejší první dáma byla. Sama ji totiž nikdy nepotkala. „Vycházela jsem hlavně z vjemů lidí, kteří Olgu Havlovou znali osobně, trávili s ní čas a mají o ní co říct – například Marty Kubišové či fotografa Bohdana Holomíčka. Už z výrazu, jak se člověk tváří, když o ní mluví, se dá leccos usuzovat,“ popisuje zpěvačka svůj tvůrčí postup.
Stvořit píseň na počest této významné ženy pro ni nebylo snadným úkolem: „Byla jsem si vědoma, že půjde o skladbu pro nadaci, zpívají ji dětské sbory, takže nemůže být nijak alternativní, přitom Olga patřila spíše k undergroundu.“ Stavěla proto hlavně na její osobnosti, na tom, co po sobě zanechala a co se mezi lidmi přenáší dodnes.
„Řekla bych, že se na život nikdy nemohla dívat černobíle, mám pocit, že viděla všechny jeho zákruty a zákoutí. Pomáhala nezištně, aniž by očekávala, že jí za to bude někdo tleskat a opěvovat ji. Takových lidí je velmi málo. A když vám o ní něco takového řekne Marta Kubišová, nabývá to na ještě větším významu, protože Marta je ten stejný případ. Osobnosti jako ony patří k pokladům naší kultury a kultivovanosti,“ zdůrazňuje.
Také jediná novinka na výběru je autorská. Jmenuje se Zázračná písně krajina, nese se v poklidném tempu a posluchače přenese do světa fantazie a snů, kam se zpěvačka v poslední době ráda uchyluje. „Děkuji v ní písni za to, že mě provází životem. Představuje nekonečný svět fantazie, který si v sobě nosím od dětství a pořád mě neopustil. Je to místo, ve kterém se cítím bezpečně a nemusím ho nikomu vysvětlovat, můžu si v něm snít o čemkoliv, co mě napadne, a na základě toho spoustu věcí přenášet do reality,“ přibližuje a dodává, že možnost skládat a vyjadřovat se považuje za malý zázrak.
Představivost se navíc výrazným způsobem promítá i do jejího života a práce: „Učí mě, jak žít, jak zpívat, jak se chovat k lidem i sama k sobě. Vždy si snažím představit to úplně nejlepší, v čem bych se cítila dobře a autenticky, a podle toho se řídit. A nejkrásnější na tom je, že se to pak začne dít.“
Hotové či rozpracované má Langerová už i další novinky, jejich čas však podle ní ještě nenadešel. V další tvorbě se prý bude zrcadlit hlavně její momentální snové období: „Hodně se začínám potápět do fantazie. V mých nových skladbách proto asi nebudou vystupovat reální hrdinové z masa a kostí, jako tomu bylo například na albu Na Radosti.“
Inspiraci jí přináší například také četba. „Nedávno jsem vyštrachala knížku Špalíček pohádek a úplně mě pohltila. Je v ní i pohádka o Jirkovi a třech psech, kterou mi v dětství četl děda z máminy strany. Dělával to s velkou vypravěčskou vášní, což mě tenkrát úplně fascinovalo,“ vzpomíná. „Vystupují v ní tři psi a každý z nich má svou úlohu. Díky tomu se příběh hezky vrství. Tento postup mě baví i v písních. Stále můžete ukazovat nové a nové pohledy na jedno téma, kterým skladby sjednocujete,“ naznačuje, jakým směrem by se mohly vznikající písně ubírat. Zároveň vyzdvihuje, jak krásné je vracet se k tomu, co nás v minulosti významně ovlivnilo, a nahlédnout na to novou perspektivou.
Na novém albu plánuje začít intenzivně pracovat příští rok, ten letošní se ponese ve znamení dvaceti let na scéně. Na jaro a léto přichystala se svou kapelou turné Zázračná písně krajina 20 LET po divadlech a atraktivních místech pod širou oblohou, na podzim se uskuteční vystoupení ve větších sálech.
„Koncerty v závěru roku budou vyvrcholením oslav. Bude s námi na nich také Janáčkova filharmonie Ostrava a ráda bych tam měla i gospelový sbor Maranatha Gospel Choir – pokud se nám na jeviště ještě vejde,“ láká zpěvačka a zdůrazňuje, že bude ráda, pokud si diváci domů odnesou nejen hudební, ale i vizuální zážitek.
V Praze vystoupí v legendární Lucerně, zavítá také do ostravského Gongu a Mahenova divadla v Brně: „Vybírali jsme záměrně místa se zajímavou historií a duchem, který mi pomůže přiblížit svět fantazie. Věřím, že se v nich lidé budou cítit dobře a útulně.“
Slibuje, že do repertoáru se při této příležitosti vrátí i některé její starší písně, které dlouhou dobu nehrála – například Hříšná těla, křídla motýlí. „Potřebovala jsem si od ní nějakou dobu odpočinout. Je to skladba, kterou mám ráda, v jednu dobu byla ale tak moc připomínaná, až jsem měla pocit, jako by ztrácela na hodnotě. Cítím, že teď přišel čas ji znovu zařadit a pokusit se ji zazpívat zase trochu jinak,“ uzavírá.